DOTEKY TAROTU
TAROT
je sada 78 karet používající se jednak k hermetické iniciaci, tak jako prostředek k divinaci. Základní rozdělení karet je 22 karet Velké Arkány a 56 karet Malé Arkány. Z toho Malá Arkána Obsahuje 40 tzv.Malých karet a 16 karet Dvorních. Hlavní částí Tarotu je právě Velká Arkána kterou lze použít samostatně a to ve třech rovinách:
1. hermetické (ikonograficky zakódované iniciace)
2. myticko-symbolické
3. hlubinně psychologické
Druhá a třetí rovina spolu úzce souvisí díky archetipickému základu.
PŮVOD TAROTU
K tomuto tématu týkajícího se právě původu Tarotu existuje nepřeberné množství hypotéz.Původní tarot se nezachoval, takže všechny existující druhy Tarotu se od sebe liší pojatou symbolikou jak Velké tak Malé Arkány. Tarot obsahuje jak symboliku křesťanskou, ale i staroegyptskou, hebrejskou, gnostickou, hermetickou, alchymickou a jinou.
Mezi hermetiky je velice oblíbená verze o původu a kořenech ve Starém Egyptě.Staroegyptský původ této sady začal prosazovat COURT DE GÉBELIN a od něj ji převzal známý francouzský okultista PAPUS. Podle nich je ve Velké Arkáně zakódovaný staroegyptský hermetismus. Staroegyptští hierofanti zakódovali svoje tajné učení v hráčské neřesti, neboť ta je věčná. S dobou se však tato původní verze Tarotu ztratila v nesčetných dalších, již čistě hráčských verzích, které z ní byly odvozeny.
ETTEILLA, velký odborník na Tarotovou symboliku, vysvětluje, že označení TAROT pochází z egyptských slov TAR - které znamená "cesta" a RO nebo ROS - které znamená "královský". Dohromady by potom název znamenal "královská cesta ".
J.F.Vaillent (ve své knize Les Romes, histoire vraie des vraise Bohemiens, 1857) uvádí, že "velké božstvo Ashtaroth, As-Taroth, není nikdo jiný než indotatarská Tantra, Tarot, Zodiak".
Nicméně jiní odborníci učí, že jak Tarot, tak Book of Thoth (Thovtova kniha) svá jména odvozují od egyptského slova TARU, jež znamená "žádat odpověď", nebo "radit se".
Existuje i teze o albigenském původu Tarotu, že právě Tarot je oním pověstným pokladem katarů z hradu Montségure.
Jednou z verzí je i ta že se Tarot rozšířil zejména s příchodem cikánů do Evropy, nebo že hrací karty přinesli do Evropy Arabové, respektive Saracéni na konci 14.století, a to přes Špnělsko a Itálii (jednalo se o karetní hru "naib"). Tady ovšem narážíme na jednu malou nesrovnalost,která se týká především příchodu cikánů. Tito praobyvatelé asijského světa dorazili do našich končin teprve poté, co už u nás karetní hra zdomácněla. O rychlém rozšíření karet svědčí seznam míst, kde se o nich v dobových listinách objevily zmínky:
1377 Florencie mezi 1367 - 1398 Bem 1389 Curych
1377 Paříž 1379 Kostnice 1390 Benátky
1377 Basilej 1380 Perpignan 1390 Holandsko
1377 Siena 1380 Barcelona 1391 Augsburg
1378 Řezno 1380 Norimberk mezi 1377 - 1391 Sicílie
1379 Viterbo 1382 Marseille 1392 Frankfurt
1379 Brabant 1382 Lille 1397 Ulm
1379 St.Gallen 1384 Valencie 1397 Leyden
Mnohé z těchto zmínek jsou zákazy karetních her. Nejedná se tedy o náš Tarot, nýbrž o klasické hrací karty. To ovšem nic nemění na faktu, že kočovní cikáni do střední Evropy dorazili až o pár let později, o čemž svédčí dokument, který tento příchod dokonce přesně datuje: "Ten lid toulečný a zlodějský okolo Léta Páně 1417 v německé zemi toulati se začal, který nepochází z Egypta, jak mnozí sprosťáci se domnívají, ale jest toliko zběř zahálečná, z rozličných míst německé země shromážděná. A bylo by za slušné, aby každá vrchnost bdící oko nad ním držela." První zprávy o pohybu Cikánů v Čechách pocházejí z roku 1398, tedy z dob, v nichž bylo hraní karet už hezký čas postihováno přísnými zákazy. V Basileji zaregistrovali vstup cikánského živlu ještě o něco později, tedy až roku 1414, v Římě pocházejí první zmínky o nich z roku 1422 a v Barceloně se objevují až s rokem1427.Opět nám tedy vytonou na mysli otázky: Mohli kočovní cikáni sebou do Evropy přinést karty? Nebo sebou přinášejí něco zcela odlišného než "klasické hrací karty"? Mohli sebou přinést slavné Cikánské karty a jejich kombinací s "našimi hracími kartami" mohl vzniknout TAROT? Odpovědi na tyto otázky zatím ponecháme otevřené.
V 16.století se v Itálii objevuje slovo "tarocchi" a název tarot dostaly tyto karty až později ve Francii. V pařížské Bibliothéque Nationale se zachovalo 17 ručně kolorovaných tarotových karet Velké Arkány, které byly údajně zhotoveny r.1392 pro francouzského krále Karla VI. (v jeho pokladní knize se našel účet za karty. Zda jsou to ovšem právě tyto, zůstává otázkou.)
Etymologie (nauka o původu slov) nám taktéž příliš nepomůže. Hermetikové hovoří o původu slova Tarot jako o odvozenině ze jména egyptského boha Thovta. Přesmyčky slov dávají slova "TORA" (hebrejsky zákon) a "ROTA" (latinsky kolo) . Podle nám již zmíněného okultisty PAPUSE je slovo TAROT vytvořeno na slově ROTA podle následujícího schématu:
T
A O
R
Čteno odshora doleva dává slovo TAROT, čteno odspodu doprava získáme slovo ROTA.
Jiná teorie tvrdí, že filosofie Tarotu má svůj původ v KABALE. Řád Velké Arkány je spojen s hebrejským systémem písmen a číslic.
Kabala je židovská tradice mysticismu, která učí, že prostřednictvím interpretace symbolů starých textů je možné pozdvihnout vědomí nad úroveň světského poznání a pochopit tak spojení s Bohem. V tomto učení nepředstavují písmena a čísla pouze způsob, jak zaznamenat své myšlenky nebo události, ale jsou to rezervoáry boží moci, které obsahují nesmírné množství informací a osvícení, dostupné tomu, kdo je zasvěcený. (Za povšimnutí stojí, že řecká neophytagorejská škola rovněž učila, že písmena a čísla jsou boží bytosti obdařené vlastními nadpřirozenými vlastnostmi).
Většina učení následovníků kabaly nebyla nikdy sepsána - předával je ústně učitel svému žáku, a před nezasvěcenými lidmi byla držena v tajnosti. Symbolika použitá ve Velké Arkáně je způsob, jak tajemství uchovat, aniž by se snadno dostalo do rukou nezasvěcených. V této teorii potom Tarot alegoricky představuje cestu k osvícení, kterou mohou opět pochopit pouze ti, kterým se dostalo výcviku v tomto způsobu symbolického studia.
Pokud teď trochu ustoupíme ze své cesty po stopách TAROTU a podíváme se trošičku podrobněji na dějiny našich "obyčejných karet", zjistíme že ani zde nejde s určitostí ukázat, která cesta napříč minulostí je zavedla až k nám.Snad to nebude žádným zarputilým zastáncům "pouze Tarotu" vadit a možná se ještě dozvědí mnohé zajímavé věci. Možná spolu i najdeme odpověď na otázku co bylo dřív? "Slepice nebo vejce?" Tarot nebo Hrací karty?
DĚJINY KARETNÍ HRY
Je opravdu bezpočet hypotéz o vzniku karetní hry. My se v této kapitole zaměříme hlavně na dálný východ, "kouzelný Orient". Kandidáty na prapředky hracích karet najdeme tři: Koreu, Čínu a Indi.
KOREA: Korea patří asi mezi ty slabší adepty, neboť podle historických pramenů se používalo původně nekonvenčních šípů. Šípy byly postaveny doprostřed "magického kruhu", volně spuštěny z ruky a z jejich výsledného rozložení se hádala budoucnost. Osudový význam zaujímaly šípy směřující do čtyř světových stran.Ty se pak údajně mohly stát čtyřmi barvami na hracích kartách. Pravdou ovšem zůstává, že si korejské karty ponechali na reversu symbol opeřeného konce šípu.
ČÍNA: Čína se dá pokládat za více věrohodného adepta. Nehledě na to, že to byla právě Čína z níž k našim břehům dorazil právě papír na nějž byly karty tištěny. V Číně byl papír vynalezen roku 105 našeho letopočtu Cai Lungem.Do Evropy ovšem dorazil až okolo roku 1320 a to přes blízký východ, kam dorazil kolem osmého století a až posléze jej Arabové předávali do evropských dílen. První mlýn na papír se objevuje v Itálii roku 1276, Ve 14.století se papír vyrábí ve Francii a v Německu. Pokud zabrousíme do našich končin, zde se vedou spory o první papírně založené v Chebu roku 1370. Do roku 1490 chybí věrohodné podklady o výrobě papíru v českých 
zemích. Jistotou ovšem zůstává, že v 16.století u nás již fungovalo 22 papíren. To se však už nejméně jedno století karty hrály. Teorie, která se opírá o vznik karetní hry v Číně je stavěná na hře bezprostředně odvozené z prvních papírových bankovek světa. Ty vznikly už v době dynastie Tchang, tedy přibližně v letech 618-907. První hry se hrály pravděpodobně přímo s těmito bankovkami. Jeden z prvních písemných dokladů uvádí, že karty vznikly v roce 1120 pro zábavu konkubín čínského císaře Séun-ho. Čínská encyklopedie z roku 1678 hovoří o kartách jako o penězích "Sung", což bylo jméno vládnoucí dynastie v letech 960-1279. Karty odvozené z čínského bankovního systému se nazývají Kwan P´ai a sestávají ze tří barev : jednu představují mince, druhou šňůry mincí a třetí barvu reprezentují myriády šňůr mincí. (Myriáda znamená v tomto případě deset tisíc). Ve třetí barvě se objevovaly postavy z čínské mytologie doprovázené číselnými hodnotami od 10 do 90 tisíc. Každá barva obsahovala 9 karet, celkem tedy vstupovalo do hry 27 listů a na konečný počet 30 karet je doplňovaly ještě 3 zvláštní karty - bílá a rudá květina spolu se "starou tisícovkou". Tyto karty měly stejnou úlohu jako nám dnes dobře známí žolíci. Celá hra Kwai P´aiobsahovala dohromady tyto sady po třiceti kartách ve čtyřnásobném vydání, tedy celkem 120 listů. Jižní čína přidala posléze k této hře ještě jednu barvu a tím se hra přiblížila klasickému evropskému pojetí.
VÍTE ŽE ... jedna dochovaná karta která pochází právě z té trojice zvláštních listů tzv. "rudá květina" pochází už z jedenáctého století a objevila ji vědecká expedice u Turfanu v čínském Turkestánu roku 1905 ? Podle všeho je to nejstarší karetní list světa.
INDIE: Třetí teorie vidí paralelu s karetní hrou v indické šachové hře čaturanga (čatur - čtyři, anga - člen armády). Mnozí historikové vyvodili teorii, že karetní hra vznikla odpoutáním hracích kamenů od hrací desky. Pravdou zůstává fakt, že indické karty jsou opravdu kulaté. Další podobnost najdeme také v indické mytologii : Opičí bůh Hanuman je zpodobňován se čtyřmi symboly v rukou - v jedné drží pohár, ve druhé meč, ve třetí kruh a ve čtvrté ruce třímá žezlo. První symboly nejstarších karet, které se objevily na naší pevnině, odpovídají předmětům v rukou indického boha. Tento fakt má ovšem i své slabé místo a tím je to, že tyto symboly nemají na indických kartách žádný význam.
Toliko alespoň stručně o teoriích vzniku hracích karet.
Další teorie a hypotézy o vzniku a původu Tarotových karet si podrobně rozebereme v podkapitolách, ve kterých se můžeme věnovat jednotlivým tezím podrobněji.
...a teď zpátky k Tarotovým kartám...
Nejpopulárnější teorie zastává názor, že Tarot byl vymyšlen ve starověkém Egyptě a do Evropy přenesen ve 14.století. Podle zastánců této teorie čerpají ilustrace na Kartách Velké Arkány z učení tajných egyptských škol.....
EGYPTSKÝ PŮVOD TAROTU
" Ó Egypte, jen temné báje budou v budoucnosti kolovati o tobě a zůstanou nesrozumitelnými příštím pokolením ! "
Antoin Court de Gebelin prosazuje ve své několikasvazkové knize Le Monde Primitif (Původní svět, 1781) teorii o egyptském původu karet. Byl přesvědčen, že Tarotové karty jsou starobylou egyptskou knihou, která v sobě ukrývá ztracené poklady dávno zničených knihoven a rozsáhlých vědomostí ztracené civilizace, tedy knihou Thovthovou. Snad opravdu , jak píše Gébelin v sedmém díle své monumentální práce, existovala ještě za dob Mojžíšových ve svatyni v Thébách skutečná "Kniha Thovthova", zachycující staroegyptský hermetismus v jeho nejčistší podobě. Jisté je, že tato moudrost byla nadlouho zapomenuta - a pak znovu objevena v Tarotu, který je snad skutečnou rekonstrukcí jakési " Thovthovy knihy", poskytující klíče k universálnímu esoterismu všech kultur. O "svaté knize Thovthově" je zmínka již v 
apokryfním hermetickém spise Kore Kosmon (či Minerva Mundi - Sova světa), který bývá součástí sbírky hermetických spisů Corpus Hermeticum : praví se v něm, že je zde skryta Hermova moudrost. Avšak - píše uvedený anonymní autor - " Originál posvátné Thovthovy knihy se nachází v transcerebrální oblasti, a proto není nutno ho hledat v kryptách, rukopisech a nápisech na kameni, ani v tajemných společnostech a bratrstvech." Tyto posvátné symboly kosmických elementů se tedy nacházejí v hlubokých vrstvách lidské duše samé : to, co je obsaženo v posvátné "knize Thovthově", je obsaženo i v hlubinách archaického nevědomí, které proniká na povrch v mýtech, mysteriích, snech a také při meditaci tarotových Arkán. Studiem Tarotu si jedinec uvědomuje hluboké symboly transcendentního smyslu vlastního bytí, které je současně i bytím světa, neboť lidský mikrokosmos je analogický makrokosmu.
Papus ve své knize Key to Occult Science vysvětluje, že když bylo království v ohrožení, kněží starověkého Egypta vymysleli Tarot jako jeden ze způsobů, jak zachovat své tajemství pro novice v budoucnosti. Velká Arkána údajně zobrazuje stupně osobního rozvoje, jimiž musí novic projít, aby se mohl stát mistrem. Tím, že svá učení kněží zaznamenali v symbolech, je umožnili odhodlaným studentům umění okultismu využít, avšak nezasvěceným se Tarot zdál pouze jako zábavná hra.
THOVT
(také Thot, Ezovte nebo Ezhovtej, Hermes, Hermes Trismegistos, Henoch..)
Staroegyptský měsíční bůh s hlavou Ibise, který byl uctíván na mnoha místech, ale zejména v Hermopoli ve středním Egyptě. Později k němu bylo vztahováno vše, co se týkalo duchovního života, přisuzoval se mu vynález písma, byl ochranným bohem písařů atd. Jako znalec hieroglifů byl všemocným bohem, neboť znal tvořivou podstatu řeči a byl "pánem božího slova". Thovta je v tomto smyslu možno srovnávat s mocným bohem Memfidy Ptahem. Jako bůh řeči byl Thovt také ochranným bohem čarodějů a mohl pomocí slova nejen tvořit, ale i uzdravovat. Připisovalo se mu autorství mnoha papyrových svitků, uložených v tajných a skrytých chodbách chrámu v Hermopoli, a autorství tzv. Knihy Thovthovy, za niž hermetikové pokládají Tarot, respektive Tarot pokládají za její zbytky.
Staří Řekové nazývali Thovta Hermem, respektive Hermem Trismegistem (Hermes Třikrát mocný - neboť ovládal trojici nejvyšších hermetických věd), který je pokládán za autora Smaragdové desky, a považovali ho za "průvodce duší" (psychopompos), čímž je naznačen praktický smysl jeho učení, hermetismu, jako cesty k reintegraci. Jindy byl Thovt ztotožňován se starověkým Henochem, který žil údajně tisíc let po Adamovi jako jeden z praotců lidstva. Podle Manethona, nejstaršího historika Egypta, napsal Thovt před potopou posvátným písmem základy veškerého vědění. Podle P. de Lasenika (1936) Thovt, Hermes a Henoch, "jsou mytologickými reminiscencemi na jednu a tutéž osobu, která dala současně všem potopu přečkavším národům v jejich společné pravlasti kulturní základy božské filozofie a řeči." S přihlédnutím k tomu, co tvrdili kněží v egyptském městě Sais, lze předpokládat, že Thovt pocházel z Atlantidy a žil v době předdynastického Egypta, kdy v této zemi ještě vládli atlantští králové a kde byl divinizován.
Také v jiných kulturách vystupuje legendární osobnost, která je jakýmsi prostředníkem mezi bohem a lidmi nebo symbolizuje nejvyššího zasvěcence, jenž lidstvu skrytě odhaluje nejvyšší pravdy. U Féničanů to byl Taatus, u Samothráků Teautes, u Polynésanů Tehua, u Germánů Thor atd. P. de Lasenik podrobným etymologickým rozborem dokazuje, že Thovt byl chápán jako "bůh světla, které září v temnotách", tj. světla, které je věděním, bez něhož bychom nechápali otázku smyslu života.
HERMES TRISMEGISTOS
Hermetismus dostal své jméno po tajemné starověké bytosti, jejíž původ, existence, životopisná data ani odchod z tohoto světa nebyly nikdy objasněny. Tou bytostí je Hermes Trismegistost, tedy Třikrát veliký : Hermes, řecký bůh vynikající chytrostí, obratností a smyslem pro obchod, byl identifikován s egyptským Thovtem (Dhwti). Thovta nazývali písařem bohů, Vynálezcem slova jazyka, Bohem počtu a čísla, Pánem spisů a knih, aby takto ocenili jeho božskou přirozenost : učenost a moudrost. Také mu říkali Veliký z Chmunu, protože podle legendy se měl narodit na Pahorku Tamaryšků, který se jako prvý vynořil při tvoření světa z Nunova pramoře.
Hermes Trismegistos se začíná objevovat v písemných památkách někdy 
okolo 1.století. Pozdější hermetici vysvětlovali ono Trismegistos všelijak : někteří tvrdili, že Hermes přízvisko získal proto, že jako prvý vzal za základ kosmu tři primérní substance (Usíai), případně nedělitelnou Triadu(což připravilo Hermův vstup do dějin křesťanské filosofie), jiní zase namítali, že vzniklo z Hermovy všeobsáhlé učenosti, neboť prý ovládal tajemství všech tří přírodních říší. Český hermetik Petr Kohout, známější pod jménem Pierre de Lasenic, vyslovil doměnku, že šlo o tři geniální jedince, Thovta, Henocha a Thota, kteří všichni nesli jméno Hermes. Tento výklad se opírá o nejstarší orientální prameny.
Egyptologové vysvětlují vznik přízviska Trismegistos se sugesivní prostotou. Egyptský bůh Thowt začal být právě někdy kolem 1.století nazýván Veliký - veliký, v transkripci a a - a a , a před jeho jménem navíc stál determinativ w r, který rovněž znamenal veliký : z oněch tří slov pak při překládání do řečtiny vzniklo TRÍS MÉGAS a z toho Trismegistos.
Hermes Trismegistos je jasnou spojnicí mezi zaniklým světem a touto naší civilizací, mostem, po kterém po celá tisíciletí přecházejí zasvěcení. Tradice naznačuje, že tento mudrc, král a posléze bůh, žil někdy krátce před pověstnou potopou, která zničila předchozí civilizaci a proměnila svět v tohu-vabohu, v nesličný chaos. Snad právě z tohoto změtění vzešel při opadávání potopních vod Pahorek tamaryšků, "kolébka" Tovtova. Dávné legendy vypravují, že tehdejší mudrci kataklysmatickou událost očekávali a byl to právě Hermes Trismegistos, kdo nechal do dvou vysokých sloupů vrýt celou předpotopní moudrost, aby později posloužila těm, kteří potopu přečkají. Semitské národy připisují týž skutek biblickému Setovi. Že takové sloupy vskutku existovaly, tvrdí celá řada starověkých spisovatelů. Jamblich cituje dopis egyptského kněze Abammona, v němž pisatel říká : "Pronášíš-li jaké pochybnosti, dáme ti rozhodnutí též o nich, a to podle starých sloupů Hermových, jež poznal Platón a před ním už Pýthágorás, kteří na nich založili své soustavy."
Po dlouhou dobu takřka zapomenutý, stává se Hermes Trismegistos ve středověku a především za času renesance neopominutelnou autoritou, Jediný dokument, Smaragdovou desku, považují synové hermetické vědy za zákoník, obsahující souhrn veškerého vědění. Právem tedy vidíme na mozaikové podlaze sienského dómu předávat Herma Trismegista pohanstvu i křesťanstvu knihu s nápisem : SUSCIPE, O LITTERAS ET LEGES AEGYPTII; "Převezmi písmo a zákony od Egypta."
...a tak ten, jenž byl učitelem egyptských bohů, Esety a Úsireva, stal se učitelem středověké Evropy.
HERMOVA HŮL
(Caduceus, Merkurova hůl, Kerykeion, heroldova hůl, hlasatelská berla, ...)
symbol, který tvoří dva hadi obtáčející hůl směrem vzhůru. Objevuje se již ve starém Egyptě a vyjadřuje základní povahu astrálního světa, jeho polarizaci "ob a od". E. Lévi připojuje k tomuto symbolu bajku o Teiresiovi, který nalezl dva do sebe spletené hady a oddělil je násilím holí, domnívaje se, že spolu zápasí, avšak :
"Neporozuměl symbolu hole, chtěl od sebe odděliti síly přírody, vědění a víry, inteligenci od lásky, muže od ženy. Viděl je jen jako spolu zápasící, pokládal je za soupeře, a chtěje je odděliti poranil je, čímž ztratil svoji vlastní rovnováhu : chvíli byl mužem, chvíli ženou, nikdy nejsa dokonalý, a manželství mu bylo zapovězeno. Zde jsou zjevena veškerá tajemství univerzální rovnováhy a zákona stvoření. Lidský androgyn dokazuje, že muž a žena odděleni od sebe jsou neplodní stejně jako náboženství oddělené od vědy, inteligence bez lásky, mírnost bez síly, milosrdenství bez spravedlnosti a obráceně. Harmonie roste analogií protikladů; nutno je odlišiti, aby mohly býti spojeny, nesmějí se však odděliti, aby byla umožněna volba mezi nimi... Tak spojují se všechny protiklady přírody, a kdo je chce odděliti, propadá témuž trestu jako Teiresias."
V řecké mytologii je tento symbol (nazývaný Kerykeion), původně chápaný jako 
čarodějná hůl, jejíž část tvoří dva hadi obrácení hlavami k sobě - horní část hole současně nese křídla. Byla atributem boha Herma; pár křídel, připojený často dodatečně, poukazuje na rychlost tohoto božského posla. Také Iris, panenská poselkyně bohů, která spěchá z Olympu, aby předala Diovy příkazy, je většinou vyobrazována s heroldskou holí.Římané tuto hůl přejali jako caduceus a atributivně ji spojili s Mercuriem, bohem obchodu a obchodního ruchu; v renesanci a baroku se caduceus stal symbolem obchodu a obchodního styku a ve spojení s dvěma rohy hojnosti symbolem přicházejícího blahobytu.Někdy je tato hůl zobrazována také jako erigovaný penis obtočený dvěma hady a vyjadřuje tak symbol plodnosti. Jedná se tedy o dva esoterní významy : jednota protikladů a plodnost (tvořivost). Tvořivost vyplývá z rozporů a vede k jednotě (rovnováze). V tomto smyslu též Caduceus reprezentuje androgyna i Herma jako posla bohů a průvodce duší.
Podle jiných výkladů znázorňují křídla na vrcholu hole znak okřídleného slunce - egyptský znak slunečního boha Hóra. Hórus je znázorňován se sokolí hlavou, jehož oči představují Slunce a Měsíc. Podle učení Aleistera Crowleyho je to bůh, který vládne současnému věku Vodnáře.
Hlasatelská hůl je axis mundi, světová osa, po níž se nahoru a dolů mezi nebem a zemí pohybují bohové jako prostředníci a poslové. Caduceus nosí poslové jako symbol míru a ochrany a je takto především jejich atributem. Nosí jej egyptský Anup (řec. Anúbis), řecko-římský Hermes-Merkur (v jehož rukou také znamená zdraví a mládí), fénický Baal a někdy Eset a Inanna. Je také považován za nositele sluneční a měsíční symboliky. Caduceus může mít také podobu hole zakončené koulí s vyčnívajícími rohy, což je fénický a chetitský solární symbol.
AESCULAP
(Asklépiova hůl)
Atributem řeckého boha lékařství Asklépia (lat. Aesculapius) byla hadem ovinutá hůl, často zaměňována s Hermovou holí. Na rozdíl od Caduceuse se však kolem této vine had pouze jeden. Hůl (ratolest) je třeba chápat jako strom života ve všeobsáhlém smyslu; had jako symbol změny o obnovy byl ve starověku pokládán za Asklépiovo posvátné zvíře a někdy dokonce i za jeho inkarnaci. Had, který se každoročně zbavuje kůže, se v této souvislosti objevuje jako symbol obnovy života; zároveň symbolizuje léčivé použití svého jedu. Jako samostatný motiv se Aeskulapova hůl objevuje ve 2.stol. př. Kr. v Pergamonu. Později se izolovaně zpodobená znovu vynořuje (1571) a stává se nakonec všeobecně známým symbolem lékařství. Ve spojení s miskou znamení lékáren a apatyk.
SMARAGDOVÁ DESKA
(lat. Tabula smaragdina) Základní dogmata hermetismu jsou obsažena v tezích tzv. Smaragdové desky, která je údajně dílem staroegyptského boha Thovta, nazývaného Řeky Hermes Trismegistos, a která byla podle legendy nalezena v jeho hrobě. O skutečném původu Smaragdové desky existuje ovšem řada dohadů. Originál je v arabštině, avšak existuje několik variant jejího textu.Teze desky byly vyryty na tabulce zeleného skla, odtud název "smaragdová". Ať už je původ Smaragdové desky jakýkoli, je nesporné, že vyjadřuje tresť původního staroegyptského hermetismu a je proto základním pramenem studia hermetické filozofie.
Za sředověku byla klíčem evropské alchymie a stávala se předmětem nesčetných komentářů. Její první komrntář podal již v 11.stol. mnich Gerlandius (Hortulanus) a je zmíněna již v díle Alberta Velikého. V Evropě se deska nicméně výrazně rozšířila až v 15.stol. V překladu českého hermetika P. de Lasenika zní text desky takto :
" Jest pravdivé, jest jisté, jest skutečné, že to, co je dole, je jako to, co je nahoře, a to, co je nahoře, je jako to, co je dole, aby byly dokonány divy jediné věci. A jako všechny věci byly učiněny z jediného, za prostředkování jediného, tak všechny věci zrodily se z této jediné věci přizpůsobením. Slunce je jeho otcem, Luna je jeho matkou, Vítr nosil jej ve svých útrobách, Země je jeho živitelkou. On je otcem univerzálního telesmatu celého světa. Jeho síla je celá, když byla proměněna v zemi. Oddělíš zemi od ohně, jemné od hrubého, opatrně a nanejvýš moudře. On vystupuje od země k nebi a zase znova sestupuje z nebe na zemi a přijímá sílu věcí hořeních i doleních. Takto budeš mít slávu celého vesmíru; veškerá temnota prchne před tebou. Tu sídlí síla, ze všech sil nejmocnější, která překoná každou jemnou věc a pronikne každou věc pevnou. Tak stvořen byl vesmír. Odtud vzejdou přizpůsobení podivuhodná, jichž způsob je zde. Proto jsem byl nazván Hermes Trismegistos, maje tři části filosofie celého vesmíru. Co jsem pověděl o magistériu slunce, je úplné."
Uvedené teze Smaragdové desky vyjadřují základní principy hermetického pojetí světa, ale jejich interpretace je velmi obtížná. Již první teze vyjadřuje klíčový princip analogie mikrokosmu a makrokosmu, tj. člověka a světa. Klíčovým pojmem desky je dále univerzální vesmírný činitel, v desce zvaný "on", který je základem jednoty veškerých forem bytí. H. Biedermann překládá pojem "univerzální telesma" čtvrté teze desky jako "veškerá dokonalost" a ani překlad ostatních tezí není ve všech pramenech zcela jednotný.Deska obsahuje celkem dvanáct tezí, třináctá věta je jen jakousi proklamací na závěr. Teze desky odpovídají v podstatě dvanácti klíčům moudrosti Basilia Valentina. Avšak desku je možno interpretovat v několika rovinách, především v rovině kosmologické a antropologické. Vynikající francouzský interpret Smaragdové desky R. Allendy shledal v obsahu jejich tezí nejen základní zákony hermeticky pojaté ontologie (resp. metafyziky), ale i vymezení dvanácti fází Velkého díla alchymie, a to jak v rovině fyzické, tak i spirituální alchymie. V první tezi desky je obsažen velký hermetický princip analogie, který je základní metodou hermetického poznávání tajemných souvislostí mezi věcmi a jevy. Jedná se tu především o analogii mezi člověkem a vesmírem (mikrokosmem a makrokosmem), 
což znamená, že vesmír je "velký člověk" a že stejné zákony ovládají život vesmíru i člověka a že vesmír je vlastně živoucí organismus. V kabale je to vyjádřeno pojmy "nebeský" a "pozemský" Adam. Další teze pak vyjadřuje genetickou jednotu veškerého jsoucna a vývoj jeho dění, uskutečňující se jako polarizace mužského a ženského (symbolizováno sluncem a měsícem), materializaci božských ideí a cestu zpět, k reintegraci, vyznačenou alchymistickým "solve et coagula" (odděluj a zhušťuj). Hovoří se zde o tajemné síle vystupující od země k nebesům a sestupující z nebes k zemi : tělo je materializací duše, ta je materializací ducha a ten opět je objektivací božské ideje, neboť mimo boha vše duchovní je ještě tělesné a projevuje se silou a látkou ( F. Kabelák ). Vesmír je inteligibilní řád, výraz substanciální vůle, která mu propůjčuje účelnou strukturu a člověku propůjčuje imperativ k reintegraci. Organizace světa a proměny, které se v něm uskutečňují, mají trojí formu : trojnost je organizací jednoty, vše vychází z mystické triády a existuje jako trojjednota, jako napětí a vyrovnávání "mužského" a "ženského", "denní" a "noční" stránkou věcí a jevů. Všechny věci zrozené z jednoty trojností jsou modelovány čtverností, což je v přírodě vyjádřeno existencí a poměrem čtyř živlů, ale také čtyřmi stavy hmoty, čtyřmi temperamenty, čtyřmi základními fiziologickými funkcemi, čtyřmi vlastnostmi ducha, čtyřmi rasami atd. V páté a šesté tezi desky nachází Allendy teorii vztahu mezi energií a hmotou : zdrojem vší energie je kvintesence (telesma), vyjádřená pětkou. Projevuje se pohybem, tělesností, tj. rozlehlostí. Touto kvintesencí je éter : hmota existuje jen jako vírový, do sebe uzavřený pohyb éteru a vše, co existuje jako vnímatelné bytí, jsou jen víry v éteru, které přitahují a odpuzují. Proto je vnímaný svět pouhou iluzí. Velké dílo spočívá v oddělení a zušlechtění oné duchovní potence člověka, kterou E.A. Hitchcock chápe prostě jako svědomí, a v harmonizaci tělesné a duševně-astrální stránky lidského bytí, vyjádřené číslem šest, číslem karmické harmonie, trojnosti božské a lidské aktivity; v kabale je šestá sefira Tipheret figurou rovnováhy a krásy. Onou záhadnou silou, "ze všech sil nejmocnější", je nepochybně "astrální světlo", univerzální magický činitel. Smaragdová deska je tedy univerzálním klíčem k pochopení praxe i doktríny hermetismu, je jakousi trestí hermetické metafyziky. Do souboru tzv hermetických spisů (Corpus hermeticum), který je obvykle pořizován ne-hermetiky, však není pojímána.
* Legendární SMARAGDOVÁ DESKA (Tabula smaragdina) je "Biblí" Alchymistů již celá staletí. Údajně obsahuje Tajné poznatky, popis cesty k osvícení, a dokonce i návod na výrobu zlata a elixíru mládí.
* Nejčastěji je autorství desky připisováno mytickému egyptskému mágovi HERMOVI TRISMEGISTOVI, ztotožňovanému s egyptským bohem moudrosti THOVTEM a záhadným mudrcem IMHOTEPEM.
* Švýcarský filolog ISAAC CAUSABON (1559-1614), který analyzoval jazykový styl textu Smaragdové desky však tvrdil, že není dílem starověkého egyptského kněze, ale pochází z křesťanské éry, zhruba z 1.století našeho letopočtu.
PODAŘÍ SE NĚKDY TOTO TAJEMSTVÍ ROZLUŠTIT?
CORPUS HERMETICUM
Soubor hermetických spisů, jichž původ spatřují hermetikové ve starém Egyptě a připisují je legendárnímu Hermu trismegistovi (Třikrát mocnému Hermovi, což je řecké pojmenování egyptského zasvěcence Thovta). Jiní badatelé se domnívají, že tyto spisy - které jsou různě uspořádávány - jsou sbírkou řeckých textů z 2. a 3.stol. po Kr. a že jsou produktem řecko - orientálního synkretismu z doby římského císařství. Většina těchto textů vznikla skutečně až v období helénismu, jsou psány řecky a nesou stopy vlivů různých filosofických systémů, zejména gnostických.
Podle A.J.Festugiéra je Corpus Hermeticum tvořeno dvěma řadami spisů obsahově odlišných. jedna řada, patrně z 3.stol. př. Kr., se zabývá klasickými tajnými vědami a druhá, z období 2. a 3.stol. po Kr., obsahuje teologická a filozofická pojednání. Do "hermetického korpu" není však badateli zařazován nejdůležitější, základní hermetický spis Tabula Smaragdina, Smaragdová deska, spis, který hermetikové považují za jediný pravý spis Herma Trismegista. V některých spisech "hermetického korpu" vystupuje Hermes přímo jako osoba rozmlouvající se svým synem Tatem, knězem Ammonem atd.
Základní filosofické znaky dala "hermetickému korpu" slavná alexandrijská škola a pozdní antika. Korpus se také někdy nazývá podle prvního a nejobsáhlejšího spisu tohoto souboru Poimandres (řecky Pastýř). Soubor těchto spisů je různými autory různě tříděn : Ménard jej třídí na 17, Chambers na 21, jiní většinou na 18 jednotlivých spisů.
Ménardovo třídění je následující:
Poimandres (14 částí)
Zasvěcovací rozmluva (Asklépios)
Kóre kosmon (Minerva mundi čili Sova světa)
Hermes svému synu Tatovi (fragmenty)
E.Lévi pokládá z hermetického hlediska za nejdůležitější z těchto spisů spis Minerva mundi. Nejobsáhlejší spis Poimandres byl z podnětu Cosima Mediciho přeložen do latiny v roce 1463 Marsigliem Ficinem a měl velký vliv na filosofii své doby i následujících století. V 19. a 20.století pak vznikly překlady do francouzštiny, němčiny a angličtiny. Hermetické spisy sebrané později v souboru Corpus Hermeticum přivezl z Makedonie mnich Leonardo da Pistoria r.1460 a předal je Cosmovi Medicejskému, který je dal přeložit do latiny. Od konce 15. stol. se pak tyto spisy šířily Evropou a značně ovlivnily zejména renesanční filosofii i myšlení některých významných alchymistů.
Jádro hermetického učení je však v těchto spisech, tvořících "hermetický korpus", překryto zejména gnosticismem, neopythagoreismem, neoplatonismem, Filonovou židovskou mystikou a dalšími vlivy. NicméněLactantius pokládal Corpus Hermeticum za monumentální pomník staroegyptské teologie. Jeden z největších znalců "hermetického korpu", v hermetismu orientovaný L.Ménard si klade otázku, zda neoplatonismus, neopythagoreismus, orfismus a další filosofické směry nebyly naopak ovlivněny hermetismem, a uznává proto Corpus Hermetikum za pramen hermetického učení. Řekové, kteří seznamovali svět se staroegyptskou teologií, dávali jí "řeckou fyziognomii".
ALEXANDRIJSKÁ ŠKOLA
Matematickou školu v Alexandrii založil Eukleidés, který učil v múseionu (svatyni můz), ale z jeho obrovského díla se dochovala jen část.
Od 1.století krystalizuje velká intelektuální činnost v tomto městě nejprve kolem Filóna Alexandrijského (40 př. Kr. - 40 po Kr.), který je zpočátku hlavním představitelem filosofické alexandrijské školy a předchůdcem novoplatonismu. Židovské společenství ve městě, silně poznamenané řeckou kulturou, mělo velký podíl na této obnově myšlení : Bible se zde četla v řeckém překladu. Základem filosofického díla Filónova, plného alegorií, jsou komentáře k Bibli. Tak do jisté míry ohlašuje budoucí scholastiku, neboť se tu filosofie patrně poprvé dostává do služeb teologie.
Filónovo myšlení pokračovalo v teologické škole - didaskalii - založené koncem 2.stol., kde nejslavnějšími učiteli byli Kléméns a ˇorigenés. Křesťanský teolog Kléméns Alexandrijský (Clemens, 150 - 215) postavil do služeb své víry obrovskou kulturu řeckou i hebrejskou. "Tak jako Zákon připravil na Krista Židy," říká "tak filosofie na něho připravila Řeky." Jeho nástupce Órigenés (185 - 254) vykládal Písmo v restriktivním smyslu a hlásal přísnou askezi; některé jeho teze budou odsouzeny cařihradským koncilem roku 553.
Alexandrijští myslitelé (matematici, astronomové, filosofové) jako celek pomohli zprostředkovat Západu ideje helénistické kultury.
GNOSE
Další myšlenkové školy rovněž spekulují, že Velká Arkána je záznam učení různých tajných náboženských hnutí. Jednou z takových skupin, kterým se vznik Tarotu připisuje, je skupina GNOSTIKŮ, stará křesťanská sekta, často kvůli svému náboženskému přesvědčení považována za kacířskou. Proto byla v podstatě donucena, aby se tajnou sektou stala, pokud se její členové chtěli vyhnout perzekuci.
Gnose (gnoze), (z řeckého gnósis, vědění, poznání) , je název náboženského a filosofického směru, který měl zhruba od 1. do 3.století po Kristu velký vliv na země v oblasti Středomoří. O gnosi jsme již delší dobu leccos věděli díky jejím křesťanským odpůrcům. Křesťanství bojovalo proti gnosi hned od začátku a později se v tomto boji vyznamenalo mnoho křesťanských teologů, kteří byli povýšeni mezi učitele církve. V roce 1945 byla u egyptského města Nag Hammádí objevena jakási knihovna s originálními gnostickými spisy. Existoval velký počet gnostických skupin a směrů, jejichž učení si často vzájemně odporovalo, což značně ztěžuje jejich pochopení. Pro všechny gnostické skupiny je však charakteristický výrazný dualismus. Na duchovní, náboženský život se pohlíží jako na jediný skutečný, zatímco každodenní život je pokládán za pouhé mámení, které musíme překonat. Vědění (gnose) je přitom významným prostředkem. Toto vědění zvěstovali lidstvu proroci (Ježíš). Z tohoto důvodu je pro gnostiky studium spisů důležitých pro jeho víru nezbytným předpokladem osvobození od materiálního světa. V mnoha případech k tomu ještě přistupuje systém zasvěcování, které má pomoci duši na její cestě z pekla materiálního světa k Bohu. Když se prosadil směr, který dnes označujeme jako římskokatolický, ztrácela gnose rychle na svém významu. Přesto některé části gnostického učení přežily a staly se součástí různých ezoterických nauk a katolicismu. Za zmínku zde stojí propracovaná nauka o andělech, učení o různých světech a rovinách, dualismu atd. Stále ještě existuje několik skupin (např. Hermetický řád Zlatého úsvitu, Ordo Templi Orientis,...), které vycházely z gnose respektive z jejích částí.
Gnozi lze tedy považovat za souhrn často skrytých (ezoterických) nauk o světě a člověku, jak se objevily na okraji křesťanství v prvních stoletích po Kristu. Původní židovsko-křesťanský důraz na osobní přijetí člověka Bohem, na lidské jednání, vinu a odpuštění, se tu přesouvá na ezoterické poznání božských věcí, vycházející z tradice a získávané zasvěcením.
Gnose různě ovlivnila křesťanství, zůstala však mimo hlavní proud filosofického myšlení, protože se neopírá o zkušenost a racionální uvažování.
V protikladu k řeckému pojetí věčného řádu, jímž se řídí svět, je pro gnosi stvořený svět obecně špatný. Sám Bůh stvořitel je jen démonický demiurg , odlišný od dokonalého Boha, od něhož tvory dělí nekonečné vzdálenosti, v nichž sídlí "éony" či hierarchizované nebeské mocnosti (andělé). Podle gnostiků může člověka zachránit (spasit) iniciační poznání - nikoli milost - tím, že se jeho duch osvobodí ze skořápky těla, podrobeného zákonu tohoto špatného světa. Proto gnostici odmítají plození dětí, které udržuje těla a oddaluje spásu ducha. Cesta osvobození vede k radikálním postojům vůči sexualitě: někteří praktikují radikální askezi, jiní si naopak dopřávají nestřídmost v jednání "proti přírodě" - ale obojí mimo instituční rámec manželství, kterým pohrdají.
Gnostický dualismus, který se později objevuje i v manicheismu , umožňuje postavit proti sobě Boha Starého zákona, jako krutého a mstivého, proti dobrotivému Bohu, reprezentovanému Kristem - s tím se znovu setkáváme ve 20.století, třeba u S.Weilové. Řada gnostických témat se dnes znovu aktualizuje, například absurdnost a krutost světa, z níž se člověk chce vymanit láskou, smrtí, anebo násilím.
Manicheismus - V historickém smyslu je to kacířství Manesovo (3.století), který chtěl křesťanství smířit se starším dualistickým náboženstvím Zarathuštrovým (Zoroastrovým).
Obecněji označujeme tímto výrazem každý světový názor hlásající, že existují dva protichůdné principy, Dobro a Zlo, které spolu neustále zápolí. Často se mluví o manicheismu mravním či politickém a rozumí se tím dělení světa na dvě ostře vyhraněné části: dobří jsou na jedné straně, kdežto zlí na druhé (s tímto pojetím se setkáváme ve všech totalitních režimech).
Dualismus - učení, které v určité oblasti myšlení uznává existenci dvou světů nebo dvou vzájemně neredukovatelných principů, např. karteziánský dualismus ducha a těla, dualismus přírody a milosti v teologii, popřípadě dualismus dobra a zla v manicheismu.
Filosofická představa, která vykládá svět jako protiklad dvou principů. Náboženství, jehož základem je rozdíl dvou protikladů, se označuje jako dualistické. Například pársismus (Zarathuštra) je postaven na protikladu mezi dobrem a zlem. Prvky dualismu najdeme také v křesťanství. Dualistická jsou rovněž asijská náboženství. Zde však není žádný morální protiklad. V taoismu zase stojí proti sobě jing a jang. Znamenají jasné a tmavé, mužské a ženské, tvrdé a pevné,nikoli však dobré a zlé. Tento dualismus sleduje většinou také moderní západní ezoterika. Pro křesťany to může být velice iritující, protože jejich dualismus spočívá na dobru a zlu.
ZOROASTRISMUS
Starověké perské náboženství učí, že veškerá existence je postižena neustálým bojem mezi bohem dobra a bohem zla.
V pravdě jsou dva prvotní duchové, dvojčata, jež jsou ve sporu. V myšlení, slovech i skutcích jsou dva: dobrý a zlý.
ZARATHUŠTRA: JASNA 30.3
Moudrý pán Ahura Mazda, který se zjevil ve vizi Zarathuštrovi, se jako štědrý vladař a přítel projevil vůči každému.
Zoroastrismus (zvaný dnes pársismus) je založen na učení Zarathuštry, perského proroka známého na Západě pod jménem Zoroaster. Data navrhovaná pro jeho narození se navzájem značně liší - od roku 1200 do roku 600 př.n.l - ale pravděpodobným datem je přibližně rok 1000 př.n.l. Dnes se k zoroastrismu hlásí kolem 200 000 vyznavačů; hlavní komunity jsou v Íránu a Indii.
Zarathuštra a jeho učení
Zarathuštra působil jako kněz a jeho učení je dochováno v 17 hymnech gáthách. Tyto hymny, složené v ezoterické poetické formě, kvůli které se těžko překládají, vznikly ze Zarathuštrova přesvědčení, že ve vizi spatřil Boha, pána Ahuru Mazdu. Zoroastrovci uctívají Ahuru Mazdu v "ohňových chrámech", kde jako symbol tohoto božstva hoří neustále posvátný oheň. Podle víry zoroastrovců stvořil Ahura Mezda svět a je ve svém jednání s lidstvem zcela dobrý. Jeho dvojče Angra Mainju je bohem temnoty a zkázy, stvořitelem neživota, který jako součást boje se svým bratrem vytváří bouře, mor a netvory. Tento dualismus tvoří jádro zoroastrismu.
Ohňový chrám v Ázerbajdžánu ze 17.stol. Zoroastrovci, nazývaní dnes pársové, uctívali oheň už od raných dob jako něco, co představuje přítomnost Ahura Mazdy.
Věčný úděl každého jedince určuje volba mezi Ahurou Mazdou a Angou Mainjuem - přímá volba mezi dobrem a zlem. Dobří se v tomto životě těší ze štěstí a přijdou do nebe, kdežto údělem zlých je pravý opak. Zoroastrovci pevně věří v konečné vzkříšení, poslední soud, muka v pekle a radosti v nebi. Tato víra nalezla zřejmý ohlas v judaismu, křesťanství a islámu.
Mudrc či mág, který sledoval hvězdu z východu až k novorozenému Ježíškovi, byl skoro určitě zoroastrovec.
KNĚZ
Zoroastrovské kněžství je dědičné. Udržují je po staletí kněžské rodiny, jež jsou tradičně uchovavateli náboženského poznání. Při iniciaci dostane adept kněžství posvátnou šňůru, jež připomíná hinduistickou, a bílou košili, která symbolizuje neustálý boj, který je třeba vést proti zlu a temnotě.
